KAPITOLA 3. Proč každá pohádka končí svatbou?

Protože pak všichni žili šťastně a spokojeně. Měli dětí jako smetí a jestli nezemřeli, žijí dodnes. Rozhdně vy, co žijete rodinným životem, to máte dozajista tak, že ano? Pokud ale máte dojem, že to naše lidová moudrost poněkud zjednodušila a v těch prvních dvou větách se jen těžko hledáte - je třeba si položit otázky: Co nám všichni zatajili? Proč nám to neřekli? Kdo to z povzdechů nebo dokonce z hádek svých rodičů nepochopil? Nikdo! a nebo málokdo... Jsou z nich ty nešťastní staří mládenci, zhrzené staré panny, mniši a mnišky a kdoví kdo ještě... Příroda se totiž sama postarala, aniž by se rozumných bytostí zeptala! Dala jasná pravidla, která říkají: Jděte a množte se! Kdosi dodal: a v bolestech roďte své potomky a v potu tváře dobývejte své živobytí! Ale jeho hlas díky moderním technologiím poněkud ztichl.

No, nezbývá nám než kontext pohádek uvést na pravou míru. Dospívání je věru těžké období. Mozek jednoho se koupe v nálevu testosteronu, druhý zas úpí nájezdy estrogenu. Tak není divu, že se takové bytosti cítí šíleně. Rozhodně těžko usínají a vůbec se jim nechce vstávat. Pomocí elektronických médií zkouší zjistit, zda jsou jediní na světě, kteří jsou odsouzeni žít nepochopeně. Bohužel si někteří najdou emoční náplast v závislosti na virtuálu, někteří i v návykové látce... To jsou v pohádkové hantýrce současní draci, zlí mágové a čarodějnice. Nebo domácí povinnosti - ta tenata, která poznamenají bolestivě naše hloupé Honzy a pyšné princezny... Takže ti, kteří neshnijí ve virtuálních jeskyních porna nebo přikováni v neviditelných okovech narkomágů mají šanci dostat se k přirozenému pohádkovému štěstí. K Lásce.

Tedy přesněji k zamilování... Pavel by rád Petru, ale ta sní o Tomášovi. Tomáš pálí za Lenkou. Přijde jí příliš hrubý a tak se natřásá před Pavlem. Ten si jí moc nevšímá...  a pak si řekne a což..  Zlatá promiskuitní fáze, pomyslí si nejeden ženatý muž (s nějakou nejasnou vzpomínkou na tu kterou...) Někdy však zamilování bývá i opětované. Když přívaly oxytocinu a dopaminu (to jsou hormony toho pohádkového štěstí - ach ta chemie přírody) jsou vyvážené z obou stran, je možné obléct si naleštěné brnění, načesat lokny natáhnout hedvábné krajky a chvíli být rytířem a princeznou. I tak se najde spousta překážek emočních draků, prohraných soubojů. Tak to je období dobře známé z pohádek, ale co pak. Příroda je neúprosná.

Biologicky (hormony nás řídí) je každý vztah nastaven maximálně na cca 4 roky. Dva roky zamilování, to se pak narodí mládě a vztah se pomalu rozkližuje. Když jsou dítěti dva, tak už muž je zamilovaný do jiné ženy a odchází. Někdy to stihne dříve. Původní žena, zatím saturována v diádě s dítětem, se pomalu začíná zajímat o jiné muže. Jak jednoduché. Jak prosté. Dalo by se říci, že rozumné bytosti se odpradávna takové přírodní zákonitosti brání. Mají přece své ideály, společenské závazky, jsou hrdí a ctnostní. A taky by to ekonomicky vyšlo příliš draho! Tolik baráků, stromů a synů....

A tak tu tedy žijeme dobrovolně spoutáni s bytostmi, o kterých si myslíme, že je známe jako svoje boty. A já vám říkám: houbes, vůbec netušíte s jakou bytostí žijete. Vesmír vám ji schoval!!! A tak společný rodinný život můžete vnímat jako cestu autem (na tento příměr jsme dneska přišli při raním běhu se sousedem). Vzadu řvou a perou se děcka. Muž jasně vidí cíl a pevně jednou rukou svírá volant (prostě jen bezpečně jede vpřed). Druhou rukou pevně svírá ženu, aby mu pod vlivem emocí nevyskočila za jízdy ven. Ruka ho bolí, žena pláče, že jí to bolí a že bude mít modřiny. O to se více vzpíná a mlátí se hlavou do zavřených dveří... Jaké napadají příměry vás?

Že vám příměr nesedne? To budete asi žena, vysvětlím vám dále proč.

KAPITOLA 2. Vinu nese vesmír!

Konečně se dostáváme k hádkám. Určitě jste zažili nejeden lítý boj za určení, kdo, kdy a jaké utrpení komu zapříčinil. Kdo za to může?!!! Já ne, to ty!!! A věru jste ve slepé uličce. Rychleji a účinněji byste zjistili jestli v prvopočátku bylo vejce nebo slepice. Argumenty a emoce se hrnou. Jeden útočí, druhý se brání, pak se karta obrací. Proč se to děje tak často?

Vztahový deficit. 
Řekni mi, že mě miluješ! Proč mi nepomáháš! To si nemůžeš aspoň dát boty do poličky! Ty už mne nemiluješ! Proč tu máš takový bordel! a "tisíce" dalších vět začínají spor.  
Teď to nedokáži cítit. Ale já ti přece pomáhám miláčku! Já si svoje boty uklízím, ale podívej se, kde se ti válí tvůj svetr! Ale vždyť víš, že tě miluji (řečeno špatným tónem). Protože jsi hajzl! ... Tak to by byl prototyp odpovědí, které vlijí olej do doutnajícího ohně. Rozbuška co spouští výbuch. A proč? Ví bůh. A vesmír vůbec...

Tím se projevuje potřeba dostat ze svého nejbližšího vztahu to, co nám schází. Jedno kdy se to ztratilo. Potřebujeme to naléhavě, okamžitě zpět. Je to deficit preverbální, jehož základy jsou vytvářeny v generacích před námi. Tyto základy určují proč zrovna jako mimina nedostaneme od zástupkyně předků - té naší zlaté maminky, to co pak hledáme celý život. Bezpečí, blízkost, bezhraniční lásku, splývání v diádě.

Princip je jasný: S čím se generace otců a matek nevyrovnali a neuměli to vyřešit, to nám dali do vínku. Vztahová genetika předávaná emočními vzorci chování a odehrávaná mezi rodiči jako na divadle. Divadle jednoho diváka. A tím jsme byli samozřejmě my.
Okoukali jsme i to dobré a dovedné. Kvůli tomu se však nehádáme. Díky tomu žijeme ve vztazích šťastně a spokojeně. Nebo, to se podržte, jsme na tom prvopočátečním štěstí tak ulpěli, že jako závisláci hledáme ztracený ráj. A partneři nám jej nedávají a dokonce je vnímáme jako ty, kdo nás z něj vyhánějí. Vždyť by stačilo jen tak málo...

Past je také nastražena ve výrazu preverbální - vnímáme to, ale nerozumíme tomu - nemáme pro to slova. Každá vztahová situace, která nám tyto zpropadené významy otevírá, nás vrací do prožitkového pravěku. Neprožíváme totiž jen to aktuální: že s naším děckem jsou starosti, že partner nemá dost zájmu, že se vyhýbá sexu, že na mne kašle. Současné situace jsou zesíleny historickými frustracemi a otevírají se nám emoční okna z prožitkové doby ledové. Z nich vane silný průvan a ze současných větříků se stává emoční hurikán.

Proto požadavek formulovaný svému protějšku v reálném světě je vnímaný druhým jako neoprávněný, jako křivda, která ve vztahu posílá bezmoc na jeho stranu. To se mu nelíbí a tak udělá něco, co vrátí bezmoc zpět. To si však přece nemůže první nechat líbit, aby kromě své bezmoci měl bezmoc ještě od druhého.... a tak roste hádka, v níž bytní nekontrolovaně a destruktivně další bezmoc. Potvrzujeme si tak navzájem a neuvědoměle svůj vztahový deficit. Ten se dalším potvrzením jen prohlubuje.

A kdo za to může? Jeden či druhý? Otec či matka? Děd či bába? Pra či prapra nebo dokonce praprapraprapra... Ne je to komplot vesmíru proti rozumným bytostem, to si pište!

Uf tak to nehorší máte za sebou. Teď to bude to o pohádkách, ty má každý rád!!!

KAPITOLA 1. Podle sebe soudím tebe!!!

A jsme v pasti. Kdybychom byli ze stejného těsta, pak bychom si ve svých vztahových zkušenostech rozuměli. Vždyť jsme si tak podobní! A pravda to rozhodně je. Past je v rozdílu významu slov podobní a stejní. To těsto má vlastně stejné složení. Jen v jednom je chilli a v druhém cukr.
Testosteron a estrogen. Dva pohlavní hormony neurčují jen, jak se budou lišit naše těla, ale celé bytosti. Rozlišnosti jsou tak nehorázné jako tvrzení: Žijem spolu a přesto odděleně! Jedna bytost žije v mužském světě. Druhá bytost žije ve světě ženském.

Každý svět má jiná pravidla a je jinak prožíván. Každá bytost žije ve svém světě a o tom druhém nemá ani zdání. To je nejdůležitější podstata konspirace vesmíru proti nám rozumným bytostem. Každý se dokáže orientovat jen v tom svém světě. Ve druhém se ztrácí, tápe, naráží, zabloudí a utrží nejbolestivější a nejcitlivější zranění. Nechápe proč... Snaží si to vysvětlit podle své zkušenosti a je totálně mimo. Z princezen povstávají histerické saně a z rytířů agresívní tupci. A tak jsme stiženi svou halucinací (u jednoho víc logická, ta druhá se řídí emocí). Žijeme tak v pasti s úplně ujetou představou o tom druhém - s histerickou saní nebo s agresívním tupcem. Trpíme samotou, máme výčitky a zlobíme se na všechny světy. K druhé bytosti se nedostaneme vůbec.

Přejít na další část

ÚVOD jako pozvání

Pojďme společně hledat podstatu mužskoženských vztahů. Mám tušení, že jsme na stopě nejšílenější konspiraci vesmíru. Vypadá to, že nejvznešenější cit, který lidstvo ve své kultuře vydzdvihuje je pouhé maskování nejhlubšího lidského utrpení. Také je jen možné, že naše společnost nás nenaučila (v pohádkách a jiné literatuře) s láskou dobře zacházet. Považujeme ji za něco, co automaticky dostaneme od druhého, když se zamilujeme? Je to něco, o co musíme donekonečna žebrat a pak se spokojit s málem? Otázek je spousta.

Protože pracuji s páry již desetiletí, začíná mi ledacos docházet a rád se podělím. Času je málo a proto nebudu čekat až někdy napíšu knihu o svých zkušenostech. Ta bude vznikat zde - pomalu a postupně. S vaší účastí. Při četbě vás budou dozajista napadat konkretní situace s vaším milovaným či milovanou. Jestli máte dostatek odvahy - popište je. Dát realitu do výstižných slov, to je krok první.

Přejít na další část