úterý 13. března 2018

KAPITOLA 3. Proč každá pohádka končí svatbou?

Protože pak všichni žili šťastně a spokojeně. Měli dětí jako smetí a jestli nezemřeli, žijí dodnes. Rozhdně vy, co žijete rodinným životem, to máte dozajista tak, že ano? Pokud ale máte dojem, že to naše lidová moudrost poněkud zjednodušila a v těch prvních dvou větách se jen těžko hledáte - je třeba si položit otázky: Co nám všichni zatajili? Proč nám to neřekli? Kdo to z povzdechů nebo dokonce z hádek svých rodičů nepochopil? Nikdo! a nebo málokdo... Jsou z nich ty nešťastní staří mládenci, zhrzené staré panny, mniši a mnišky a kdoví kdo ještě... Příroda se totiž sama postarala, aniž by se rozumných bytostí zeptala! Dala jasná pravidla, která říkají: Jděte a množte se! Kdosi dodal: a v bolestech roďte své potomky a v potu tváře dobývejte své živobytí! Ale jeho hlas díky moderním technologiím poněkud ztichl.

No, nezbývá nám než kontext pohádek uvést na pravou míru. Dospívání je věru těžké období. Mozek jednoho se koupe v nálevu testosteronu, druhý zas úpí nájezdy estrogenu. Tak není divu, že se takové bytosti cítí šíleně. Rozhodně těžko usínají a vůbec se jim nechce vstávat. Pomocí elektronických médií zkouší zjistit, zda jsou jediní na světě, kteří jsou odsouzeni žít nepochopeně. Bohužel si někteří najdou emoční náplast v závislosti na virtuálu, někteří i v návykové látce... To jsou v pohádkové hantýrce současní draci, zlí mágové a čarodějnice. Nebo domácí povinnosti - ta tenata, která poznamenají bolestivě naše hloupé Honzy a pyšné princezny... Takže ti, kteří neshnijí ve virtuálních jeskyních porna nebo přikováni v neviditelných okovech narkomágů mají šanci dostat se k přirozenému pohádkovému štěstí. K Lásce.

Tedy přesněji k zamilování... Pavel by rád Petru, ale ta sní o Tomášovi. Tomáš pálí za Lenkou. Přijde jí příliš hrubý a tak se natřásá před Pavlem. Ten si jí moc nevšímá...  a pak si řekne a což..  Zlatá promiskuitní fáze, pomyslí si nejeden ženatý muž (s nějakou nejasnou vzpomínkou na tu kterou...) Někdy však zamilování bývá i opětované. Když přívaly oxytocinu a dopaminu (to jsou hormony toho pohádkového štěstí - ach ta chemie přírody) jsou vyvážené z obou stran, je možné obléct si naleštěné brnění, načesat lokny natáhnout hedvábné krajky a chvíli být rytířem a princeznou. I tak se najde spousta překážek emočních draků, prohraných soubojů. Tak to je období dobře známé z pohádek, ale co pak. Příroda je neúprosná.

Biologicky (hormony nás řídí) je každý vztah nastaven maximálně na cca 4 roky. Dva roky zamilování, to se pak narodí mládě a vztah se pomalu rozkližuje. Když jsou dítěti dva, tak už muž je zamilovaný do jiné ženy a odchází. Někdy to stihne dříve. Původní žena, zatím saturována v diádě s dítětem, se pomalu začíná zajímat o jiné muže. Jak jednoduché. Jak prosté. Dalo by se říci, že rozumné bytosti se odpradávna takové přírodní zákonitosti brání. Mají přece své ideály, společenské závazky, jsou hrdí a ctnostní. A taky by to ekonomicky vyšlo příliš draho! Tolik baráků, stromů a synů....

A tak tu tedy žijeme dobrovolně spoutáni s bytostmi, o kterých si myslíme, že je známe jako svoje boty. A já vám říkám: houbes, vůbec netušíte s jakou bytostí žijete. Vesmír vám ji schoval!!! A tak společný rodinný život můžete vnímat jako cestu autem (na tento příměr jsme dneska přišli při raním běhu se sousedem). Vzadu řvou a perou se děcka. Muž jasně vidí cíl a pevně jednou rukou svírá volant (prostě jen bezpečně jede vpřed). Druhou rukou pevně svírá ženu, aby mu pod vlivem emocí nevyskočila za jízdy ven. Ruka ho bolí, žena pláče, že jí to bolí a že bude mít modřiny. O to se více vzpíná a mlátí se hlavou do zavřených dveří... Jaké napadají příměry vás?

Že vám příměr nesedne? To budete asi žena, vysvětlím vám dále proč.

Žádné komentáře:

Okomentovat