úterý 21. srpna 2018

Kapitola 8. Holky, kam jste to oči daly? (poučení pro ženy)

Milé ženy, cítíte se dostatečné emancipované? Co to znamená? Asi to, že ve své rodině dřete jako žena a v práci makáte jako chlap? Co za to máte? Vděk svého muže? Uznání ostatních? To, že i v širší rodině jsou všichni s vámi spokojeni a že se mají díky vám rádi? Pokud si připustíte, že na poslední tři otázky byste toužily odpovědět kladně, jsme na stopě vašeho prokletí. Hormonálního prokletí. Nespravedlnosti Přírody a krutosti Vesmíru proti vám, ženám.

To prokletí vás programuje, abyste se už jako malé holčičky snažily vyloudit z ostatních úsměv. Získat potvrzení, že vás mají rádi. Že jsou vztahy v pořádku... Odmala funguje váš program na starání se o druhé, chvíli může být i uspaný, ale stoprocentně se probouzí s malou kulatou hlavičkou ve vašem náručí. Většinou se spouští s vaším zamilováním. A předmětem je On. Bohužel On je úplně někdo jiný než vy.

Staráte se o něho a tak nějak čekáte, že vám oplatí stejnou mincí. Stává se, že on vaši péči přetrpí (v zamilování ještě s úsměvem, poker-face přijde později a na nasraný ksicht si počkáte léta - "chlapi vydržej hodně") a nutno dodat je pro něj mnohdy příjemná. Ovšem On se pohybuje v gravitačním poli s empatií na bodě nula. Takže jestli ještě se zatajeným dechem čekáte, že z lásky k vám udělá to a nebo dokonce... Nedočkáte se. A když se dočkáte, je to nějak mimo. Cítíte se pak milovaná, jeho první dáma? Bohužel dámu ze své ženy, žádný chlap neudělá. Jsou sice muži, kteří to dokáží. Sňatkoví podvodníci, proutníci a Casanovové... Ti vám takový pocit dopřejí. Někdy za ten zážitek jste ochotny obětovat a tolerovat cokoliv, že?

Dáma s velkým D.
To je řešení hormonálního prokletí. Je to jako jít proti silnému proudu: Dáma si cení sama sebe. Je sama pro sebe důležitá a hezky se o sebe stará. Nečeká, že jí cenu přidělí okolí, že si na ni někdo vzpomene. Ví co potřebuje a dokáže to získat (to se podržte - i od mužů!).

Je pravda, že z tohoto prokletí se můžete probudit spontánně. Ale to je pozdě. Stává se to mezi 45 a 50 rokem. Najednou si připadáte sama pro sebe důležitá. Nechcete už se starat o ostatní. A tak vám dají pocítit, že  už jim nechcete zajišťovat komfort jako doposavad.  Úplně vás to odmrští a chcete začít konečně žít svůj život, ne jejich. Samožřejmě, že manželé se snaží vás opět přitáhnou k sobě. Říkají, jak vás milují a potřebují. Ale čím víc dětí jste mu dala a vychovala, tím víc vám připadá jako další děcko v řadě. To musí být konečně ta pravá láska. A jak se říká: "když chytne stará stodola - shoří úplně všechno."

Takže Dáma je včasné řešení avšak těžké. Kde vzít sebevědomí a nekrást?

neděle 12. srpna 2018

Kapitola 7. Chlapi ouha -- kam se řítí naše mužná touha? (pokračování pro muže)

Jasně, na světě je spousta žen. Babička, ségry, kámošky, kolegyně, spolupracovnice, známé i neznámé na jednu noc a další a další ženy (ne noci!). Ty tři ženy od M jsem vybral s ohledem na důležitost, kterou hrají pro uspokojení našich tužeb ve světě. Abychom si takovou funkční redukci vyjasnili, použijme tři kouzelné diadémy. (Žijeme s ženami jako v pohádce, není-liž pravda.) Na jednom je zlatě vyšito MAMINKA, na druhém stříbrně MILENKA a na poslední fialově MANŽELKA. Kouzlem mužské touhy je, že můžete každý diadém nasadit jakékoliv ženě, která má pro vás přitažlivost. Avšak tímto magickým aktem se píše pokaždé úplně jiná pohádka. Muž je uvržen pokaždé do jiné role. Jen tak se totiž se svou vyvolenou nepohádá. Převyprávějme si tedy tři možné scénáře:

Maminka a hodný chlapec
Hodný chlapec ve všem maminku poslechne. Maminka má velkou moc. Když mamince hodný chlapec splní, co si přeje, ona splní všechna jeho přání. Nakrmí jej. Utře prdelku. Pofouká bolístku. Pochválí a ocení, jak je šikovný. Stačí pak jen naznačit a i to o čem sníme, se nám plní. Maminka se umí vcítit. Potřeby hodného chlapce se plní jaksi automaticky. Ani sám neví, co by potřeboval. Stačí jen dělat, co maminka naučila a má vše co si přeje.

Milenka a zamilovaný blázen
Milenka je krásná. Rozkošná, sexy a nejlepší baba na světě. Jak na ni pomyslíte, cítíte, jak vám v kalhotách něco tvrdne. Když ji vidíte, tak vám stojí. Dáte všechno za to, aby tam zase byl. Cokoliv si přeje, je předem splněno. V pohádkové řeči lehce slézáte skleněné kopce, nosíte modré z nebe, bojujete s draky. Víte, že když se v ní houpete, vše je splaceno.

Manželka a milující manžel
Manželka může cokoliv a vás to nerozhodí. Disponujete takovými superschpnostmi, že Marwellovští hrdinové jsou proti vám jen skvrnkou na puberťákově prostěradle. Jsou to vztahové superschopnosti. Nic si nevztahujete osobně - když žena láteří na muže, který má stejné jméno jako vy, víte, že je to projev její lásky a intenzita emoce pouze dává najevo, jak moc vás má ráda. Kdyby vás nemilovala, vůbec by tak zběsile nekřičela (popřípadě zarytě už třetí týden na vás nemluvila). Za tolik její energie či přemáhání jí stojíte. Jen tak se může zapnout superschopnost laskavého porozumění (někdy stačí dobře nacvičená dovednost negativního vyčerpání, kterou jste se cvičil na managerském školení). Milující manžel dokáže zformulovat v pravý čas svoje pocity (ovšem musí být vždy vůči ženě pozitivně formulovány) - to je další superschopnost, Milující manžel ovládá tyto magické úkony:
  • omluvu kdykoliv a kdekoliv, aniž by věděl za co,
  • ujištění kdykoliv a kdekoliv, že nikdy nezemřete, vaše láska je vřelá jako, když jste se poznali, vaše děti budou žít zdravé a šťastné navzdory současným nepříznivým okolnostem  a - ať se děje, co se děje - vše bude dobré a společně to zvládnete.
Co tím milující manžel sleduje - aby se jeho manželka cítila 24hodin bez stresu, úzkosti, strachu a naštvání. Protože pak manželka zjihne a oddá se mu zcela. Že vám to zrovna teď vaši fakani zkazili - to nevadí, však když dáte další čtyřiadvacítku určitě se to povede.  Aha trpělivost - to je ta pravá superschpnost milujícího manžela.

Tak který scénář se vám nejvíc líbil? Že každý mé své úskalí, co jste čekali. Vesmír je tak kruté místo! Pokud chcete hrát svou hru jinak - musíte dospět v muže a se svou ženou to domluvit jinak. Ale nejste v tom sami - ženy to mají se sebou taky velice těžké - však čtěte dál...

úterý 10. dubna 2018

KAPITOLA 6. Maminka, milenka, manželka a jak se v tom vyznat (o ženách pro muže)

Milí kluci, máme to těžký. Bereme to tak, že když se staráme, nosíme kance ze světa domů, bude za to láska (u milenek a manželek je to hlavně sex, kdy se nám zachce) a nezměrný obdiv automaticky... Hádejte, kde jsme se to naučili!!! U maminky. Když jsme se jí narodili, byli jsme na ní úplně závislí. A ona nás milovala automaticky. Nosila nás přeci pod svým srdcem. Pak časem se nám to dařilo ovlivňovat tím, že jsme byli její hodní chlapečkové. Zvykli jsme si dělat, co po nás chce. Časem jsme u toho držkovali, ale více méně nějak tu lajnu drželi. Vyplácelo se to. A pokud máte pořád ženy na piedestalu jako bohyně, strategie zůstala. S jinými ženami se to bohužel nevyplácí.

Jestliže nechcete strategii měnit, zůstaňte u maminky. Občas v sousedství zaznamenáte takového slušného proplešatělého pana inženýra v kostkované košili. Žije v bytě se svou stařičkou maminkou a je její hodný chlapec i v padesáti. Máme přeci literární tradici hloupého Honzy za pecí. A české maminky si docela zvykly odstavovat své muže (ty bačkory, co nejsou k ničemu nebo ty hrubce a vzteklouny) a na jejich místo tahat nedorostlé syny (ty se zastanou, opravdu je mají rádi). A průšvih je tak z obou stran hotov. Od maminky se neodlepíte. A když odlepíte hledáte náhradnici za svou maminku. Divíte se, že vám ji  ty hezký holky nechtějí hrát? Proč se vám vztahy s dalšími ženami se vám rozpadají? Samozřejmě kvůli tomu, že se v nich cítíte jako onuce nebo že z nasrání nevyjdete (protějšek se jeví neschopný?) Musíte změnit strategii a přestat být hodní chlapci.

Strategie hodného chlapce se může změnit automaticky. Prostě se vám stalo, že tu ponižující závislost na té krávě (všechny  zlaté maminky, nechť prominou) jste vytěsnili a pomužsku jste si vztahy zvěcnili. Ostatní si za vašimi zády šuškají, že se chováte mačisticky. Dobře si hlídáte co za co, aby vás ty další ženy nedoběhly. Strategie se vám vyplácí neboť vše ve světě má svou cenu a ženy to vědí a rády něco obětují. A ještě tak nějak tuší, že pod tvrdou slupkou žije ten křehoučký zraněný klučina... K němu se snaží dostat, ale mají smůlu, ne?

Nejvíce podobná mamince je milenka. Protože jsme vzájemně zamilovaní, ke změnám strategií nás nic nenutí. Ona je jen pro nás (a my jsme jen pro ní? - hodní chlapečkové? - nebo je to jedno v tom poblouznění si stejně nevšimne, jací jsme). Stejně tak my nedokážeme odhadnout, jaká by mohla být z milenky manželka. Splýváme v dyádě. Jsme prostě zase v ráji, ale vězte že vesmír se svými zákonitostmi vás z ráje opět vyžene. Vždyť vaším protějškem je žena...

A milenka chce ještě víc. Její ženská touha ji velí: Když ho miluješ, potřebuješ s ním mít dítě. Ano pánové, ženy jsou jiné. Nestačí jim jen sex a blízkost. Splynutí s vámi. Potřebuje cítit ve svém těle plod vaší lásky asi jako vy potřebujete v životě sex. Příroda a vesmír jsou v tom neúprosní. Touha, která je jiná pro muže i pro ženy. Vy to netušíte a tak se tlakům podvolíte a uslyšíte z úst milované její šťastné: "Miláčku budeme mít děťátko!". To je bod zvratu.

V tomto okamžiku ztrácíte navždy v této ženě milenku a stává se z ní manželka. To je ta krutá zákonitost vesmíru. Ženy na ní také prodělají - ne každý muž se spokojí jen s manželkou. Milenky manželů se najdou i v ženině těhotenství, pomohou přenést muže přes manželčino šestinedělí...  A že není normální neúplná rodina? Samozřejmě to se stává - přeci nežijeme na konci devatenáctého století, kdy se dvojí morálka muže akceptovala... na úkor ženy. Dnešní společnost umožňuje ženě ekonomicky i sociálně žít a vychovávat děti bez nepolepšitelných otců.

Ale vraťme se zpět, neboť jste našel v sobě rytíře. Budete bojovat za svou choť a robě proti všem zákonitostem a krutostem vesmíru. Vy to dáte a budete mít pro své potomky rodinu úplnou. V tomto bodě ztrácí vaše strategie zvládání vztahů, naučená od maminky, zcela půdu pod nohami. Jste vykopnuti z dyády (i když o tom ještě netušíte - počkejte, až se to narodí!) a nastává zcela reálně váš celoživotní úkol - prostě dospět v muže. V našem příběhu jde o to, jak se naučit zacházet s manželkou.

To chce zvláštní kapitolu. Musíme si však ještě na ni počkat. Mám takový dojem, že zjednodušení, které jsem v této kapitole použil, potřebuje ještě další vysvětlení. Nazvu ji:
Chlapi ouha -- kam se řítí naše mužná touha?

sobota 31. března 2018

KAPITOLA 5. Chlapy nepláčou (pokračování pro ženy o mužích)

Jak se máš? Jak ti bylo? To jsou otázky, které vám přijdou normální, že? Mužskou mysl však zastihnou nepřipravenou. Zuřivě ve své logice hledá tu nejlepší odpověď. Když tam nic výrazného nenajde muž odpoví: "Dobře." Samozřejmě, že byste se rádi za tu dobu vcítily do mužova prožívání, ale jaksi nevíte jasně - je to smutek? Něco se stalo, že na chvilku tak ztuhl? Narazily jste jen na mužův poker face. Ten je samozřejmě důležitý mezi muži (emoce jsou přeci slabost, to už víte). Proto pozor na projekční plátno - ty emoce, které mužovi teď přisuzujete, jsou vaše vlastní.

Pozor také na ověřování si svých obav ve vztahu. Když vás mužův kukuč znejistí a vy si začnete ověřovat, zda jste něco udělaly špatně např. vadí mu ten nepořádek, že jste na něco zapomněli, jestli vás ještě vášnivě miluje apod. Muž o tom zauvažuje, zjistí že mu nepořádek vadí, vzpomene si, že jste se na něčem domluvili a zas to neni, a při sebezpytu přijde na to, že teď vlastně žádnou vášeň necítí. A popravdě se dozvíte, že vaše nejčernější obavy se naplnily. Tak se rozpláčete. Muž jen civí. Vždyť nelhal a odpověděl na otázku, jak nejlépe mohl. Myslí si, že jste jej vtáhla do nějaké citové manipulace a začíná cítit naštvání. A to je emoce, kterou vám bez obalu sdělí. Končně víte, jak se má. Ale o to jste zrovna nestály, co?

Někteří muži jsou ve světě žen protřelejší a tak se naučili na tyto otázky odpovídat okamžitě a s úsměvem: "Je mi skvěle miláčku! Vždyť tě miluji!" Vy po takových odpovědích jihnete a svůj mužský protějšek už dalšími otázkami na prožívání do kouta nezaháníte. Dobrým aikidó tahem jsme si zajistili opět klid. Neboť ten ve vztazích spolu s pohodou a občasným humorem milujeme.

Vlastně bychom byli doma šťastní, kdybychom necítili hlad, naštvání a únavu. To je  zlověstná triáda hlavních negativních mužských  emocí, které se ve vztahu řeší. Ostatní emoce jsou tabu. Řešíme si je sami. Někam se zavřeme a jsme nepříjemní, pokud se nemůžeme stáhnout. Běda, jestli si myslíte, že nám mužům pomůže se o své bědy podělit. To funguje vám.... Co si v klidu přechroupeme, odsupíme, anebo možná i tajná slza skápne. Ale pak najdeme řešení, které nás vysvobodí. Můžeme se vrátit mezi ostatní s vyrovnanou tváří.

Hlad je pravěký pocit, který nás vyháněl z tepla jeskyní do nehostinného světa čelit mamutům, kancům a jiným bestiím. Bojovat o život. V trochu lepších časech současnosti se tento rudiment obrací nikoliv proti mamutům a kancům, ale proti vám, milujícím bytostem. Nebojte máte protihru: Láska prochází žaludkem. Která z vás jí v rámci emancipace odmítá hrát, je sama proti sobě. Pokud se naučíte společně s mužem čelit té šílené bestii, která vašeho drahého sžírá zaživa. (Tak prožíváme hlad, dámy!) Zajistíte si muže mírného a milujícího. Stačí pravidelnost, přiměřená porce a dobrá chuť. Když překousnete své zraněné pocity ze vztahu s tchyní a občas zařadíte jídlo, které papal u maminky... Je z něj hotový beránek. V opačném případě si vás plete s tou sžíravou bestií, kterou promítá ze svých útrob na váš obličej. Bohové vás chraň!!! (jeden to nezvládne.)

My muži jsme v zásadě mírumilovní, ale nedostatek sexu, jakákoliv frustrace.. a hlavně frustrace z nedostatku sexu v nás spouští takový podprogram... Jsme jako na jehlách a tak vybuchujeme při každé příležitosti. Jsme fakt naštvaní a náš kompjútr pro to najde důležité racionalizace (rozumějte psychická obrana - myšlenkové vysvětlení pocitů a nálad jiným než realitě odpovídajícím způsobem): co ve vesmíru není, jak by to mělo být. A pokud je to vesmír rodiny, věřte, že z něj bude nehostinná paseka. Moudrá žena ví, že by válek ve vesmíru ubylo, kdyby ženy se svými muži spaly.

Muži by necítili tolik bezmoci. A bezmocný muž musí do akce. Jakékoliv. Je totiž strašně naštvaný. Musí se to okamžitě změnit. Naštvání vlastně ani nevnímá, zachytí většinou až ve své destruktivní jednání. Např. bouchne (asi do stolu) a zařve (asi na vás), opije se a pak bouchne (do vás) a zařve (na vesmír). A pak se omlouvá, mrzí jej to a seká dobrotu a bezmoc roste až ho zase skolí naštvání. Jak se vzdalujeme z jeskyně, jsou tyto cykly stále sofistikovanější a sofistikovanější. Naše agrese stále maskovanější a maskovanější. Takže naštvání vybublá a pohádáme se spolu klidně o jakoukoliv blbost a vůbec tomu nerozumíme. Moudrá žena se podívá do kalendáře s otázkou: "Kdy jsme to proboha zas dělali naposledy?"

Ale jsem tak unavený. Pozor na tuto odpověď! Váš muž je ztracen. Vrací se ze světa plný tržných ran. Zažil mnoho prohraných bitev. Je smutný, rezignovaný, tak všechno mu přijde líto. Jestli je unavený delší dobu a nemění se to, je to deprese. Potřebuje klid, dobré jídlo a vaše tělesné teplo. Dokonce může dojít k milování. Jak se říká, žena dělá muže. (Dá se - i z takového zoufalého mimina.)

Co s tím, jestliže se muž vrací domů, je unavený, naštvaný a ještě k tomu hladový? Tak z toho si nic nedělejte, to je normální provozní stav. Stačí to jen vydržet a moc se nezajímat. On se nají, vyspí a bude zase hej!!! Tak to je emoční život mužů v kostce. A protože o něm neumíme mluvit, vypadá tak nejasně.

Ženy, nechť si nachvilku odpočnou je třeba zorientovat muže!

pondělí 19. března 2018

KAPITOLA 4. Mužský pohled na věc (varianta pro ženy)

Pohled na rodinu jako jízdu v autě (uvedenou v závěru předchozí kapitoly) byste si jako žena asi nezvolila, že? Protože byste rozhodně svůj život nevěnovala takovému hrubci, co vám dělá modřiny a drží vás v rodině jako ve vězení. Ha, a víte komu jste se dala? Možná i  jeho příjmení si vzala? Tak se podívejme, co jsou chlapy zač! Na to s kámoškou nemáte šanci přijít. Utvrzujete se jen v mámení, že muži jsou takoví a makoví a život je s nimi....

Aby koťátko pískalo!
My muži milujeme hierarchii a dobře známe svou pozici v ní! Snažíme se postupovat vzhůru! Věřte nebo ne, ale jako chlapi se pořád o něco přetahujeme, pereme, závodíme, dobýváme nové pozice... ukazujeme nuly na kontě, seznamy publikací, nová auta, motorky, ženy....  Ano patříte do toho seznamu také. Jak jste krásné, kolik vás bylo a vůbec... Největší paradox je, že když si vás vezmeme, tak předpokládáme, že tu naši hru hrajete stejně rádi jako my. Ukazujeme vám, která z našich bývalek měla větší prsa a menší zadek než vy a čekáme, že se zasmějete a řeknete nám, ať moc nekecáme, když nám visí jako hadr... Ale běda, když to řeknete a dotkne se nás to. Zraněná ješitnost - té je všude dost. Není nic bolestnějšího, než když nás vlastní milovaná žena poníží.
Běda také, jak se vás  - žen - to přetahování dotkne a vy odpadnete. Máte dojem, že nejste dost dobré a pláčete. Pak se dozvíte, že to byl jen vtip. Něco pro zasmání, ne pro pláč! Ale v koutku naší mužské duše si potvrzujeme, že jsme vyhráli! I když zrovna nevíme co s tím. Nasrali jsme si do vlastního  hnízda. Protože si svou milovanou ženu pleteme s dobrým kámošem, co se rád přetahuje. Jen tak naokraj proč pocitově vyhrajeme: V mužském světě je projevení emocí slabost, poker face vyhrává.
V zamilování se tomuhle procesu říkává škádlení a aby to ženy přežili, říká se: "Co se škádlívá, rádo se mívá!" A muži používají, kromě vtipu, třeba jen lechtání... přeci jen v kultuře platí "Ženu ani růží neuhodíš!" A když jako děvčata přežijete každoroční bolestivý velikonoční trénink, snad jste přeci jen vybavenější do té naší mužské hry. Tu však vnímáte pořád krutě. Proč vlastní milující muž s vámi zachází jako krutý chlapec s koťátkem?

Ano, jistě miláčku!
Někteří z mužů to dokáží říci i tím správným tónem, že uvěříte. Ano, rozuměl vám a on to pro vás udělá! Jste přeci jeho princezna!
Kontrolní otázka: Když jste jej o TO žádala, držela jste jej za ruku a díval se přímo do vašich očí? Ne? Tak to budete zase zoufat. Nic pro vás neudělá. A proč? Jsme přeci jiní. Vy ženy přece děláte spoustu věcí najednou a žádná vám přeci nevypadne. Myslíte, že to máme podobně? Omyl!!!
Muž se soustředí na jeden předmět činnosti. To co mu činnost narušuje s úspěchem vyblokuje. Dokáže přitom dávat i věrohodné odpovědi, který chce druhý slyšet. Jejich smysl je ovšem jediný. Jak zacházet s rušivým momentem, aby přestal rušit. Milujeme věci! Rozumíme jim! a nadřazujeme zacházení s nimi vztahům. A to zcela automaticky!!! Neberte si to osobně! On vám to rozhodně nedělá naschvál!!!
Další hrůzy o svých blízkých čtěte zde.

úterý 13. března 2018

KAPITOLA 3. Proč každá pohádka končí svatbou?

Protože pak všichni žili šťastně a spokojeně. Měli dětí jako smetí a jestli nezemřeli, žijí dodnes. Rozhdně vy, co žijete rodinným životem, to máte dozajista tak, že ano? Pokud ale máte dojem, že to naše lidová moudrost poněkud zjednodušila a v těch prvních dvou větách se jen těžko hledáte - je třeba si položit otázky: Co nám všichni zatajili? Proč nám to neřekli? Kdo to z povzdechů nebo dokonce z hádek svých rodičů nepochopil? Nikdo! a nebo málokdo... Jsou z nich ty nešťastní staří mládenci, zhrzené staré panny, mniši a mnišky a kdoví kdo ještě... Příroda se totiž sama postarala, aniž by se rozumných bytostí zeptala! Dala jasná pravidla, která říkají: Jděte a množte se! Kdosi dodal: a v bolestech roďte své potomky a v potu tváře dobývejte své živobytí! Ale jeho hlas díky moderním technologiím poněkud ztichl.

No, nezbývá nám než kontext pohádek uvést na pravou míru. Dospívání je věru těžké období. Mozek jednoho se koupe v nálevu testosteronu, druhý zas úpí nájezdy estrogenu. Tak není divu, že se takové bytosti cítí šíleně. Rozhodně těžko usínají a vůbec se jim nechce vstávat. Pomocí elektronických médií zkouší zjistit, zda jsou jediní na světě, kteří jsou odsouzeni žít nepochopeně. Bohužel si někteří najdou emoční náplast v závislosti na virtuálu, někteří i v návykové látce... To jsou v pohádkové hantýrce současní draci, zlí mágové a čarodějnice. Nebo domácí povinnosti - ta tenata, která poznamenají bolestivě naše hloupé Honzy a pyšné princezny... Takže ti, kteří neshnijí ve virtuálních jeskyních porna nebo přikováni v neviditelných okovech narkomágů mají šanci dostat se k přirozenému pohádkovému štěstí. K Lásce.

Tedy přesněji k zamilování... Pavel by rád Petru, ale ta sní o Tomášovi. Tomáš pálí za Lenkou. Přijde jí příliš hrubý a tak se natřásá před Pavlem. Ten si jí moc nevšímá...  a pak si řekne a což..  Zlatá promiskuitní fáze, pomyslí si nejeden ženatý muž (s nějakou nejasnou vzpomínkou na tu kterou...) Někdy však zamilování bývá i opětované. Když přívaly oxytocinu a dopaminu (to jsou hormony toho pohádkového štěstí - ach ta chemie přírody) jsou vyvážené z obou stran, je možné obléct si naleštěné brnění, načesat lokny natáhnout hedvábné krajky a chvíli být rytířem a princeznou. I tak se najde spousta překážek emočních draků, prohraných soubojů. Tak to je období dobře známé z pohádek, ale co pak. Příroda je neúprosná.

Biologicky (hormony nás řídí) je každý vztah nastaven maximálně na cca 4 roky. Dva roky zamilování, to se pak narodí mládě a vztah se pomalu rozkližuje. Když jsou dítěti dva, tak už muž je zamilovaný do jiné ženy a odchází. Někdy to stihne dříve. Původní žena, zatím saturována v diádě s dítětem, se pomalu začíná zajímat o jiné muže. Jak jednoduché. Jak prosté. Dalo by se říci, že rozumné bytosti se odpradávna takové přírodní zákonitosti brání. Mají přece své ideály, společenské závazky, jsou hrdí a ctnostní. A taky by to ekonomicky vyšlo příliš draho! Tolik baráků, stromů a synů....

A tak tu tedy žijeme dobrovolně spoutáni s bytostmi, o kterých si myslíme, že je známe jako svoje boty. A já vám říkám: houbes, vůbec netušíte s jakou bytostí žijete. Vesmír vám ji schoval!!! A tak společný rodinný život můžete vnímat jako cestu autem (na tento příměr jsme dneska přišli při raním běhu se sousedem). Vzadu řvou a perou se děcka. Muž jasně vidí cíl a pevně jednou rukou svírá volant (prostě jen bezpečně jede vpřed). Druhou rukou pevně svírá ženu, aby mu pod vlivem emocí nevyskočila za jízdy ven. Ruka ho bolí, žena pláče, že jí to bolí a že bude mít modřiny. O to se více vzpíná a mlátí se hlavou do zavřených dveří... Jaké napadají příměry vás?

Že vám příměr nesedne? To budete asi žena, vysvětlím vám dále proč.

pondělí 5. března 2018

KAPITOLA 2. Vinu nese vesmír!

Konečně se dostáváme k hádkám. Určitě jste zažili nejeden lítý boj za určení, kdo, kdy a jaké utrpení komu zapříčinil. Kdo za to může?!!! Já ne, to ty!!! A věru jste ve slepé uličce. Rychleji a účinněji byste zjistili jestli v prvopočátku bylo vejce nebo slepice. Argumenty a emoce se hrnou. Jeden útočí, druhý se brání, pak se karta obrací. Proč se to děje tak často?

Vztahový deficit. 
Řekni mi, že mě miluješ! Proč mi nepomáháš! To si nemůžeš aspoň dát boty do poličky! Ty už mne nemiluješ! Proč tu máš takový bordel! a "tisíce" dalších vět začínají spor.  
Teď to nedokáži cítit. Ale já ti přece pomáhám miláčku! Já si svoje boty uklízím, ale podívej se, kde se ti válí tvůj svetr! Ale vždyť víš, že tě miluji (řečeno špatným tónem). Protože jsi hajzl! ... Tak to by byl prototyp odpovědí, které vlijí olej do doutnajícího ohně. Rozbuška co spouští výbuch. A proč? Ví bůh. A vesmír vůbec...

Tím se projevuje potřeba dostat ze svého nejbližšího vztahu to, co nám schází. Jedno kdy se to ztratilo. Potřebujeme to naléhavě, okamžitě zpět. Je to deficit preverbální, jehož základy jsou vytvářeny v generacích před námi. Tyto základy určují proč zrovna jako mimina nedostaneme od zástupkyně předků - té naší zlaté maminky, to co pak hledáme celý život. Bezpečí, blízkost, bezhraniční lásku, splývání v diádě.

Princip je jasný: S čím se generace otců a matek nevyrovnali a neuměli to vyřešit, to nám dali do vínku. Vztahová genetika předávaná emočními vzorci chování a odehrávaná mezi rodiči jako na divadle. Divadle jednoho diváka. A tím jsme byli samozřejmě my.
Okoukali jsme i to dobré a dovedné. Kvůli tomu se však nehádáme. Díky tomu žijeme ve vztazích šťastně a spokojeně. Nebo, to se podržte, jsme na tom prvopočátečním štěstí tak ulpěli, že jako závisláci hledáme ztracený ráj. A partneři nám jej nedávají a dokonce je vnímáme jako ty, kdo nás z něj vyhánějí. Vždyť by stačilo jen tak málo...

Past je také nastražena ve výrazu preverbální - vnímáme to, ale nerozumíme tomu - nemáme pro to slova. Každá vztahová situace, která nám tyto zpropadené významy otevírá, nás vrací do prožitkového pravěku. Neprožíváme totiž jen to aktuální: že s naším děckem jsou starosti, že partner nemá dost zájmu, že se vyhýbá sexu, že na mne kašle. Současné situace jsou zesíleny historickými frustracemi a otevírají se nám emoční okna z prožitkové doby ledové. Z nich vane silný průvan a ze současných větříků se stává emoční hurikán.

Proto požadavek formulovaný svému protějšku v reálném světě je vnímaný druhým jako neoprávněný, jako křivda, která ve vztahu posílá bezmoc na jeho stranu. To se mu nelíbí a tak udělá něco, co vrátí bezmoc zpět. To si však přece nemůže první nechat líbit, aby kromě své bezmoci měl bezmoc ještě od druhého.... a tak roste hádka, v níž bytní nekontrolovaně a destruktivně další bezmoc. Potvrzujeme si tak navzájem a neuvědoměle svůj vztahový deficit. Ten se dalším potvrzením jen prohlubuje.

A kdo za to může? Jeden či druhý? Otec či matka? Děd či bába? Pra či prapra nebo dokonce praprapraprapra... Ne je to komplot vesmíru proti rozumným bytostem, to si pište!

Uf tak to nehorší máte za sebou. Teď to bude to o pohádkách, ty má každý rád!!!


úterý 27. února 2018

KAPITOLA 1. Podle sebe soudím tebe!!!

A jsme v pasti. Kdybychom byli ze stejného těsta, pak bychom si ve svých vztahových zkušenostech rozuměli. Vždyť jsme si tak podobní! A pravda to rozhodně je. Past je v rozdílu významu slov podobní a stejní. To těsto má vlastně stejné složení. Jen v jednom je chilli a v druhém cukr.
Testosteron a estrogen. Dva pohlavní hormony neurčují jen, jak se budou lišit naše těla, ale celé bytosti. Rozlišnosti jsou tak nehorázné jako tvrzení: Žijem spolu a přesto odděleně! Jedna bytost žije v mužském světě. Druhá bytost žije ve světě ženském.

Každý svět má jiná pravidla a je jinak prožíván. Každá bytost žije ve svém světě a o tom druhém nemá ani zdání. To je nejdůležitější podstata konspirace vesmíru proti nám rozumným bytostem. Každý se dokáže orientovat jen v tom svém světě. Ve druhém se ztrácí, tápe, naráží, zabloudí a utrží nejbolestivější a nejcitlivější zranění. Nechápe proč... Snaží si to vysvětlit podle své zkušenosti a je totálně mimo. Z princezen povstávají histerické saně a z rytířů agresívní tupci. A tak jsme stiženi svou halucinací (u jednoho víc logická, ta druhá se řídí emocí). Žijeme tak v pasti s úplně ujetou představou o tom druhém - s histerickou saní nebo s agresívním tupcem. Trpíme samotou, máme výčitky a zlobíme se na všechny světy. K druhé bytosti se nedostaneme vůbec.

Přejít na další část

ÚVOD jako pozvání

Pojďme společně hledat podstatu mužskoženských vztahů. Mám tušení, že jsme na stopě nejšílenější konspiraci vesmíru. Vypadá to, že nejvznešenější cit, který lidstvo ve své kultuře vydzdvihuje je pouhé maskování nejhlubšího lidského utrpení. Také je jen možné, že naše společnost nás nenaučila (v pohádkách a jiné literatuře) s láskou dobře zacházet. Považujeme ji za něco, co automaticky dostaneme od druhého, když se zamilujeme? Je to něco, o co musíme donekonečna žebrat a pak se spokojit s málem? Otázek je spousta.

Protože pracuji s páry již desetiletí, začíná mi ledacos docházet a rád se podělím. Času je málo a proto nebudu čekat až někdy napíšu knihu o svých zkušenostech. Ta bude vznikat zde - pomalu a postupně. S vaší účastí. Při četbě vás budou dozajista napadat konkretní situace s vaším milovaným či milovanou. Jestli máte dostatek odvahy - popište je. Dát realitu do výstižných slov, to je krok první.

Přejít na další část